Dobré ráno, Vietname!

Hanoj

Z Bali jsme se s přestupem v Kuala Lumpur dostali až do Hanoje. Na imigračním jsme strávili asi hodinu a naštěstí šlo vše podle plánu. Ale za 25$ vám ještě zaberou dvě stránky v pase, grrr.

V Hanoji se nám moc líbilo. Většinu času jsme strávili hlavně ve staré čtvrti, kde je spoustu krasných uliček, kde má vlastně úplně každý malý obchůdek (jak jsme se později dozvěděli, tak vietnamský komunistický režim dovoluje a dokonce podporuje rodinné podnikání). Všude je pořád spoustu scooterů, které se proplétají mezi pouličními stánky a lidé tu často chodí po venku jen v pyžamu. Věc, která nás ale zaujala ze všeho nejvíce, je, jak se veškerý business jednoho druhu soustředí do stejné ulice. Takže jsme procházeli ulicí železářskou, kabelářskou, kořenářskou či uličkou s barvami, s látkami aj. Moc nechápeme, jak se mohou všichni uživit.

Kabelářská ulice, kde si Honza nechal opravit zip u spacáku

Tady, mezi domy, opravdu jezdí vlak normální velikosti

Temple of Literature

Temple of Literature

Hraju na bubny

Úzké domy skrz drahou půdu.

To jsou aspoň budovatelské slogany! „Pokud budeš plýtvat časem na cestování – budeš trpět nemocí, kvůli které se nebudeš moct hýbat.“

One Pillar Pagoda

Trochu nám to připomnělo prostor v Praze u Kyvadla. Tady u Lenina jezdili skateři nebo tu kluci trénovali triky s fotbalovým balonem

 

Milujeme polévku Pho Bo (hovězí polévka se širokými rýžovými nudlemi, tenkými plátky masa a jarní cibulkou) anebo Bún Bo Nám Bo (takovej letní salát s nudlemi, plátky hovězího, oříšky a kousky bambusu). Navíc jsme si na každém rohu mohli koupit ovocné smoothie jen za 25 Kč, takže Hanoi jsme si z kulinářského hlediska opravdu užili. Našli jsme si taky oblíbenou kavárnu, kde jsme často vysedávali a bavili se s majitelem lámanou češtinou (strávil totiž 3 roky v Česku na Kladně). Později jsme zjistili, že Vietnamci Česko znají opravdu hodně a téměř každý má aspoň jednoho známého, který v Česku je nebo byl.

Prý nejlepší Pho Bo v Hanoji

 

Příprava Bún Bo Nám Bo

Jelikož jsme chtěli ušetřit a byla pro nás důležitější lokalita, tak jsme poprvé zkusili dorm, prostě sdílený pokoj pro 6 a více lidí. Každý měl u své postele zásuvku, světlo a záclonku, takže jsme měli i soukromí. Mně se se špunty do uší spalo relativně dobře, ale Honzu prý 2x vzbudili. Ale už jsme si zvykli, že celá JV Asie je pozdě do večera a brzy od rána hlučná, takže na pořádné vyspání se těšíme až na opuštěný ostrov u Kambodže, kam míříme později.

Tak jako v celé Asii je i ve Vietnamu dost odpadků, ale myslíme si, že jich je tu ještě víc než kdekoli jinde. Je to opravdu smutné. A přestože o tom problému určitě víte a slyšíte o něm ve zprávách, na vlastní oči jste stejně nemile překvapeni. Jak to vlastně funguje? Lidi odpadky normálně hází na podlahu nebo na chodník. Večer se vše vymete na silnici a odtud to uklidní úklidová služba. Zbytečné úkony, které by šly vyřešit koši a popelnicemi. Při jedné cestě vlakem jsme bohužel ve vlaku neviděli žádný koš. A jak to vyřešili Vietnamci? Všechno vyhodili z okna do přírody a pak se na nás ještě usmáli. Oni ale nechápou, že to je špatně. Dokud to vláda nevezme opravdu vážně, tak se asi nikdy nic nezmění. Později jsme se dozvěděli, ze se děti učí ve škole o dopadech jejich chování na přírodu apod., ale potom doma vidí rodiče (starou školu) a tak samozřejmě převezmou jejich jednání za své. Fakt smutný.

Beer corner – takhle na ulici se běžně sedí všude (okolo vás jezdí motorky). Ten plastovej nábytek, co vypadá, že patří na hraní do školky, je tu úplně všude

Prada pro asijský trh – kdo by nechtěl plameny za botama?

Ženy takto přenášejí zboží, které prodávají na ulici

Mnohdy jsme je viděli přenášet i ty plastové židličky, aby si strávníci měli na co sednout

Byli jsme se podívat i ve věznici, kde francouzští kolonisté věznili politické vězně. Za Vietnamské války zde byli vězněni i Američané, kteří tuto věznici přezdívali Hanojský Hilton. Samozřejmě ironicky, ale z textů a fotek ve věznici jste mohli pochopit, že se o vězně starali pouze vzorně (byly tam i fotky, jak hrají basketball). A hlavně tam bylo nádvoří plné fotek a textů s komunistickou propagandou, jak se strýček Ho Chi Minh zasadil o vznik Vietnamské socialistické republiky.

Vietnamci tuto helmu nosí místo kšiltovky (asi bude z podobného materiálu).

Ho Chi Minh je všude, včetně všech bankovek

A vlajky taky

Navštívili jsme i prostor okolo Ho Chi Minh Mausolea. Kolem Mausolea byl několika metrový prostor s trávou, plot a potom chodník, na který jsme nesměli stoupnout. Pokud tak někdo udělal, už na něho policista pískal píšťalkou. Vtipné.

Ho Chi Minh Mausoleum

Sapa a tři dny s Mama Chu

Sleeper busem (spacím busem) jsme se dostali do vesničky Sapa na severu Vietnamu. Musím se přiznat, prvních pár minut v buse se o mě pokoušel klaustrofobický záchvat, naše sedadla/lehátka byla trochu výš a tudíž jsem si tam nemohla ani sednout. Kdykoli jsme jeli příště v tomto busu, už jsme věděli, která sedadla jsou nejlepší. Parádně si tam vždycky odpočineme a máme opět soukromí. Pozn. v Evropě jsou tyto busy už zakázané skrz bezpečnost.

Spací bus

Spací bus

U autobusu nás už čekaly lokální obyvatelky severu z etnické skupiny Hmong. Bohužel (pro nás), bohudík (pro ně) už dávno pochopily, že nechat turisty nahlédnout do jejich života, je obrovský business. Autentičnost se ale vytratila, jak jsme později zjistili (a ano, víme, že i my jsme touto návštěvnou podpořili tento business, ale obecně se jinak snažíme řídit pravidly „zodpovědného cestování“ a proto se snažíme nad „atrakcemi“ různého druhu přemýšlet z více úhlů pohledu). S jednou takovou ženou jsme se nakonec dohodli, že u ní strávíme 3 dny a 2 noci.

Mama Chu

Bohužel nás namlsala naučenými anglickými frázemi na začátku, ale později nám pak už většinou nedokázala odpovědět na naše zvídavé otázky ohledně jejího života a života Hmongů.

Dopoledne jsme s ní chodili na procházky mezi rýžovými poli a vodními buvoly a odpoledne jsme si fotili dobytek, který její rodina vlastnila (moc jsme nevěděli, co dělat. Pomoct s ničím nechtěla). Myslím, že si musela říkat, že jsme divní, když si fotíme jejich domácí prase nebo malá kuřátka či kachňátka. Potom se o nás většinou už bohužel nestarala (kromě výborné, i když rozhodně ne autentické večeře). Chodilo se spát okolo 20h a už ve 4h ráno rodina normálně fungovala a přijímala návštěvy. Dokážete si představit naší radost. Nejvíc mě fascinovaly její vlasy. Hmong ženy mají krásné dlouhé černé vlasy. Často si je česala a hřebínek si pak jen připla do vlasů, aby byl zas při ruce.

Tohle byl jejich domeček

Kuřátka

Vodní buvoly, povšimněte si těch vlevo 🙂

Tady jsme spali 😀

Večeře výborná, ale nevíme, jestli si takle jedí i oni …?

Do teď nechápu, že nám zvládla uvařit tady

Zábava místních kluků – cvičení kohotů k boji

Je tu velmi moderní oblečení s motivem jejich vlajky, občas chodí přímo ve vojenském (jen na Severu)

Vycházím z WC, prase mi asistuje, buvol na to dozírá 😀

První večer si s náma ale přece jenom povídala u večeře a dozvěděli jsme se tak, že jejímu nejmladšímu synovi bude za dva roky 16 let a tedy mu vybere nevěstu. Jak to probíhá? Syn ji naznačí, která slečna se mu líbí a ona to jde pak domluvit k jejím rodičům. Zaplatí jim 10 milionů dongů, takže asi 10 tis. Kč, plus jim věnuje nějakou tu kozu, krávu, aj. a nevěsta je jejich a stává se takovou služkou rodiny. Syn má za úkol starat se o vlastní rodinu (rodiče), dcera odchází k ženichové rodině. Jednou jsme se zastavili u jednoho domu, na jehož dvorku seděla velmi stará paní. Prý má jen dvě dcery a tak se o ní nemá kdo postarat, ale aspoň ji občas pomůže někdo z vesnice. Vypadalo to jako by nám ukazovala nějaké zvířátko ve výběhu, bylo mi jí líto. Mama Chu má sama pět dětí, z toho tři syny. Jejího manžela jsme nepotkali, údajně byl na měsíc pryč pracovat v horách jako dřevorubec.

Prasata si chodí po vesnici, jak chtějí

I vodní buvoli. Nechápu, jak si ten dobytek můžou potom poznat

Rýžová pole – je po sezóně – už je sklizeno

Hmong ženy si vyrábějí oděvy z konopí a barví si ho indigovou barvou z nějaké další rostliny 🙂

Kozy na rýžovém poli

Takhle jsme se procházeli

Lidé tu žijí mezi rýžovými poli

S Mama Chu

Rýžová pole

Je libo živou slepici na váhu?

Honza s Mama Chu

Výhled do krajiny

Rýžová pole a buvoli

Místní škola a holčičí drbačka

Místní škola a kluci mastí karty o kuličky – roztomilé

Ženy pracují i s dětmi na zádech.

Opět pole 😀

Tělocvik – hrálo jim k tomu něco jako taková propagandistická Dáda

V Sapě se nachází také nejvyšší hora Indočíny Fansipan (3.143 m n. m.). Vyjeli jsme na ni lanovkou, protože cesta na horu by trvala 3 dny. Výhledy byly i přes smog krásné. Jo a lanovka drží Guinnessův rekord, který spočívá asi v tom, že na tří-kabelové lanovce mají nejdelší úsek bez sloupu (podle toho, co jsme pochopili a pak i viděli na vlastní oči).

Cestou na horu

Vidíte na prsou ten symbol? Je to tzv. svastika a užívá se jako symbol štěstí už od 5. tisíciletí př. n. l.

Příště bude naše putování po severním Vietnamu pokračovat.